Cesta do Nového Malína 2011

Prázdninová cesta a s „výběrovou“ skupinou.

Je 11. července 2011, 8,00 hod ráno.

Vyjíždím plně naloženým peugeotem s přívěsným vozíkem zatíženým devíti silničními koly. Ve vozidle mi funí na záda osm dětí zmožených nakládáním veškerého potřebného materiálu.

Cílem naší cesty je zemědělská usedlost Sněženka v Novém Malíně, kde bydlí a pracuje Tomáš a jeho velká rodina. Ptáte se, kdo je Tomáš? Vy neznáte Tomáše?

Nezbývá mi tedy než se vrátit o pár let v čase, kdy jsme přijeli do Nového Malína poprvé, a to na závody v paravoltiži. Naše docela ostýchavé děti se zde seznámily s organizátorem této akce – s Tomášem. Slovo dalo slovo a další prázdniny jsme byli pozváni na Tomášův statek. Jsme moc rádi, že máme možnost strávit pěkný prázdninový týden společně s rodinou Tomáše Pospíšila. A letos to bylo již počtvrté. Pospíšilovi nás vždy vítají a přijímají s otevřenou náručí a se srdíčkem na dlani. Cítíme se u nich moc dobře. Důkazem jsou prolité potoky slz při každém odjezdu a loučení - od té doby tam v rohu zahrady pramení malý potůček.

Ale zpět k letošnímu prázdninovému pobytu. Náš plán - vyjížďky na kolech do okolí Nového Malína.

Lehce se to řekne, ale samotná příprava na cyklovýlety začala již před dvěma lety. Kristýna se dlouho učila správnému rozjíždění na kole a hlavně brzdění! Jirka musel pochopit, že při jízdě v kolektivu není zrovna dobré zkoušet funkčnost brzdy, a tím svolávat „valné hromady“. Pepa několikrát na vlastní kůži pocítil, co následuje, když během jízdy na kole otáčí hlavu dozadu – no přece karambol….

Po mnoha hodinách tréninku na polních a lesních cestách bylo zapotřebí vštípit dětem základní pravidla bezpečné jízdy na silnici a cyklostezkách. Postupně se nám dařilo zdokonalovat se v jízdě na kole, být šikovnější, trpělivější, překonávat různá úskalí - a vůbec to nebylo jednoduché! Nyní nás můžete potkat na cyklovýletech všude v okolí Prostějova.

První výšlap v Novém Malíně jsme nasměrovali na přehradu „Krásné“. Bylo teplo, sluníčko svítilo, vlahý větříček nám čechral kadeře a my byli za chvilku v chladivé osvěžující vodě. Po vodních radovánkách jsme vyrazili do Šumperka na báječnou italskou zmrzlinu, také nás čekala prohlídka místních zajímavostí.

Druhý den vyjíždíme na Třemešek, vzdálený jen 8 km od Malína, ale převážně do kopce. Kristýna byla velmi statečná a dostala velkou pochvalu! V Třemešku jsme se setkali s paní Jarkovskou, která pohladila naše bříška výbornými palačinkami. Loučíme se prohlídkou a vzpomínkou na naše táborová dobrodružství, která jsme zde prožili. Následuje cesta z kopce dolů, brzdy se zařezávají do ráfků a brzy jsme na statku u Tomáše a Bohdanky.

Třetí den prší a my se oddáváme příjemnému odpočinku a lenošení u rozehřátých kachlových kamen. Polínka praskají, řeč pomalinku plyne, v troubě voní Bohdančiny dobrůtky a je nám dobře.

Čtvrtý den vyjíždíme peugeotem na Skřítek. Vyrážíme na Ztracené kameny a naším cílem je Jelení studánka. Pepa má špatnou náladu a jeho chůze je pomalejší a pomalejší a my stále čekáme a čekáme. Konečně jsme v cíli u Jelení studánky. Občerstvujeme se chladivou a křišťálově čistou vodou, baštíme nachystanou svačinku. Pepa náležitě posilněn vyráží rychle vpřed a nás nechává docela vzadu. V zájmu celé skupiny zastavuji Pepu a společně se vracíme domů.

Pátý den začíná na frekventované silnici směrem na Uničov. Po půl kilometru odbočujeme na lesní cestu. Zuzka, rozhozená rušným silničním provozem, nezvládá pravotočivou zatáčku a padá na Michalovo kolo. Proplétání mezi špicemi kola ukončil její pohled na právě vytaženou kameru. V mžiku vstává a jako střela zdolává následující kopec. Škoda jen, že se nepodařil ani jediný snímek kamerou. Pepa opět zkouší naši trpělivost. Místo pomalého sjíždění po lesní cestě slézá z kola a jde pěšky. A my opět čekáme, pochutnáváme si na třešních, svačíme. Konečně doráží Pepa a dokonce s úsměvem na tváři! Dále projíždíme zeleným údolím a na hřebenu kopce před námi se tyčí cíl naší cesty – zřícenina Brníčko. Zdoláváme prudký kopec, hradní příkop, ale nikdo tu není, nikdo nás nevítá, ani neodhání. Jen hvizd svobodného káněte nás upozorňuje na současného vládce hradu – přírodu. Procházíme rozvalinami a jen v myšlenkách si představujeme původní obyvatele, jejich oblečení, způsob života, zvyky, myšlení. Další písknutí káněte nás vrací zpátky do reality a my se vydáváme přes hory a lesy na zpáteční cestu.

A je tady závěrečný den u Pospíšilů. Chystáme se na cestu domů, balíme, loučíme se. Zapomněl jsem na potůček slz…

Za všechno moc děkujeme a zase někdy příště.